Zážitek z prolnutí posvátného času a sakrálního prostoru nelze ničím nahradit

Po dvouleté pandemické odmlce se do brněnských sakrálních prostor vrací Velikonoční festival duchovní hudby. Už od roku 2012 je jeho hlavním dramaturgem Vladimír Maňas z Ústavu hudební vědy FF MU. „Hudební zážitek ve spojení s konkrétním prostorem, prolnutí sakrálního prostoru a posvátného času, je natolik důležitý, že jej nelze jakkoliv nahradit. Věřím, že 29. ročník festivalu bude po dvouletém půstu skutečnou oslavou,“ říká pedagog, badatel a hudebník.

14. 4. 2022 Ondřej Krajtl


Foto: Evgeniiia Tokmakova

Mohli jste při přípravě letošního ročníku využít něco z plánovaných programů festivalu z let 2020 a 2021, jejichž uspořádání pandemie znemožnila? Nebo jste začínali s přípravou zcela od začátku?

Řadu projektů, které jsme připravili pro zrušené ročníky, bylo možné přesunout do letošního roku i do let následujících. Některé programy nacvičené pro danou dobu v jedinečné konstelaci například filharmonie a velkého smíšeného sboru se přesunuly zpět do kategorie plánů. Ale projekty připravené na objednávku přímo pro festival zazní letos či v dalších ročnících – s jedinou výjimkou skladby, která vznikla také přímo pro velikonoční festival a jejímž termínem premiérového provedení si zatím nejsme jisti. Obecně se tedy jedná spíše o posuny v programu než o definitivní ztráty.

Ve videoupoutávce na festival, která koluje po sociálních sítích, výslovně zaznívá, že v letošním programu se prolínají dramaturgické záměry i myšlenky ročníků neuskutečněných – které to jsou? A jak se s nimi propojuje letošní téma Tělo / Vtělení / Oslavení?

My používáme jako dramaturgickou pomůcku i pro komunikaci s veřejností většinou nějakou metaforu či emblém, jedno slovo: torzo, tělo nebo právě to vtělení. Někdy se jedná i o určitou významovou dvojici, která rozšiřuje škálu významů. Letos, a nebyl v tom od počátku záměr, to dopadlo tak, že do původně plánovaného tématu Oslavení se vtělily i ty předchozí ročníky, v nichž jsme pracovali s konceptem těla a torza. Proto tedy má ten letošní ročník takové označení: aby ilustroval toto mnohovrstevnaté splývání jednotlivých programů.

Jak už jsem naznačil, ta témata nám mimo jiné pomáhají, abychom prezentovali každý ročník festivalu v určitém myšlenkovém sepětí. Na druhou stranu, tak jako se v liturgii vracejí určité linie každý rok, i my opakovaně vyvíjíme snahu obsáhnout festivalem většinu stylových období, od středověku či renesance až k současnosti a soudobé duchovní hudbě. Stejně tak opakujeme i určité formáty, od velkých koncertů s filharmonií a filharmonickým sborem až po ty nejkomornější produkce, u nichž se nám ještě před pandemií podařilo rozšířit program o sólové projekty pro jeden nástroj. A také se velice rádi vracíme ke konceptu provozovanému od roku 2012, k formátu „temných hodinek“ – večerních koncertů v triduu, ve svatém třídenní.

„Velikonoční festival má pohyblivý termín podle Velikonoc, takže když velikonoční svátky připadají na závěr března či začátek dubna, bývám dost nervózní. Nevíme, jaká bude uvnitř chrámů teplota.“

Vladimír Maňas
dramaturg Velikonočního festivalu duchovní hudby

Projevuje se vaše dramaturgická linka Tělo / Vtělení / Oslavení jenom ve výběru autorů a skladeb, anebo ji promítáte i do volby interpretů či prostorů, ve kterých se vybrané skladby realizují? Dovedu si představit, že motiv torza přímo vybízí k tomu, aby byly zapojeny když ne přímo ruiny, tak určitě nejrůznější opuštěné prostory...

Většinou nám zvolené emblémy pomáhají významově sjednotit skladby a celý program. Volbu interpretů a prostoru provádíme následně ve vazbě na program samotný. Samozřejmě jsou také situace, kdy si říkáme, že bychom chtěli program pro konkrétní místo či kostel. Ale torzo… byť by se mi líbilo uspořádat koncert třeba v Rosa Coeli s vědomím toho, že jde o nesmírně sugestivní prostor, tak připomínám, že vždy hledáme vedle standardů akustických i běžné koncertní parametry. Navíc velikonoční festival má pohyblivý termín podle Velikonoc, takže bývám většinou dost nervózní, když vím, že velikonoční svátky připadají na závěr března či začátek dubna. Nemůžeme si být jistí ani tím, jaká bude teplota uvnitř těch chrámů, natož někde venku.

Působíš jako hlavní dramaturg festivalu – jak ses k tomu dostal a jak dlouho se takto festivalu věnuješ?

Letos, v roce 2022, jsme poprvé dva dramaturgové – oficiálně festival ve dvojici vytváříme a plánujeme s Ondřejem Múčkou, doktorandem FF MU, ale především výborným varhaníkem a regenschorim od Svatého Jakuba. Ondřej je také referentem pro liturgickou hudbu v rámci brněnského biskupství.

Jako dramaturg jsem se dostal k festivalu v roce 2012, když celý komplex Mezinárodního hudebního festivalu, kam Velikonoční festival duchovní hudby patří, převzala Filharmonie Brno. Víceméně od této doby se na dramaturgii festivalů podílí vícero kolegů z našeho ústavu. Odtud se tedy datuje výraznější přítomnost Ústavu hudební vědy FF MU ve festivalovém výboru. Mě tehdy přizval dramaturg Filharmonie Brno Jan Žemla, náš absolvent a můj mladší spolužák.

Původně jsem si myslel, že se po deseti letech vyčerpám, ale zapojení druhého dramaturga je pro mne určitým restartem, protože teď ten program vzniká v intenzivním dialogu. Měl jsem vždy štěstí na kolegy a spolupracovníky, s nimiž jsem mohl mnoho věcí prodiskutovat, a letos je tedy zcela zřejmé, že festivalová dramaturgie není jen výtvorem jednoho člověka.

Jak vlastně práci dramaturga pojímáš?

Ta dramaturgie stojí kdesi na začátku či uvnitř festivalu, představuji si ji spíše jako určitou službu než tvorbu. A doufám, že je má práce i takto chápána.

V rámci této služby – kolik úsilí je třeba pro přípravu programu, ale také k tomu, abyste přilákali posluchače? Zvláště teď, po dvou zvláštních letech, kdy si nemalá část publika zvykla, že jsou k dispozici online přenosy či záznamy špičkových interpretů z celého světa, a řada organizátorů kulturních akcí poukazuje na to, že se lidé odnaučili chodit na živou kulturu?

Netuším, jak bude Velikonoční festival po dvouleté odmlce vypadat. Na druhou stranu, v roce 2020 byl náš festival jedním z prvních, který se kvůli pandemii neuskutečnil, neměli jsme možnost se na to výrazněji připravit. Festival byl nachystán prakticky do posledního momentu, stejně tak o rok později, kdy se znovu ukázalo, že to nepůjde. Ale v obou těchto ročnících v organizačním týmu panovala shoda, že nemá smysl tento typ festivalové produkce nahrazovat online streamy. Rozměr hudebního zážitku ve spojení s konkrétním prostorem, prolnutí sakrálního prostoru a posvátného času, je natolik důležitý, že jej nelze jakkoliv nahradit. Rozhodli jsme se raději počkat, a doufám, že toto očekávání a prolínání jednotlivých témat dojde svého oslavení v pojetí festivalu jako skutečného svátku. Koneckonců, je to jako s alkoholem či půstem obecně – když si člověk něco odpustí, tak se na to potom o to víc těší. Nevím, jak to vnímají ostatní, ale z mého pohledu už v některých obdobích bylo tolik festivalů a hudebních produkcí, že jsem si až říkal, že prostě nezvládnu pojmout vše, o čem se dozvím, natož to, o čem se ani nedozvím. Takže doufám i v tento efekt půstu.

Musím dodat, že již v roce 2012 jsme se snažili, a zde musím poděkovat Filharmonii Brno jako pořadateli, odložit stranou myšlenky na to, co na program řeknou lidi a jestli přijdou. Naším cílem nebylo naplnit každým koncertem katedrálu na Petrově, usilovali jsme o pestrost programu, aby měl jednotnou myšlenku, vyhledávali jsme zajímavá místa a u programů, u nichž jsme třeba tušili, že nepřilákáme 350 návštěvníků, jsme hledali menší prostory. Zdá se nám to dodnes adekvátní. Za uplynulé ročníky se ukázalo, že rizikovější strategie, tedy předkládat festival jako určitou pouť (ostatně některé ročníky se takto i nazývaly, putovali jsme do různých světových stran apod.), má své opodstatnění – v ideálních případech jsem se s řadou posluchačů setkával téměř na každém z koncertů. A myslím si, že řada brněnských návštěvníků festivalu již počítá s ukotvením naší produkce do oněch dvou výjimečných týdnů liturgického roku – s tím, že festival vytváří určitý příběh uvnitř tohoto výjimečného času, že si jej mohou podle svých možností projít od Květné neděle až po neděli Božího milosrdenství.

„Aby člověk mohl něco slavit, je nezbytné, aby se v oslavách neutápěl každý den. Liturgický čas je natolik charakteristický, zejména Svatý týden, že by mi bylo líto nevyužít tento obrovský potenciál i v dramaturgii festivalu.“

Vladimír Maňas
dramaturg Velikonočního festivalu duchovní hudby

Téma pohybu v rámci festivalu je poměrně důležité, protože jednotlivé koncerty se odehrávají na různých místech po celém Brně, jak už zde zaznělo. Na které vzpomínáš rád a kterému se raději vyhneš?

Nechtěl bych teď vrhat škaredé světlo na konkrétní kostely, ale je pravda, že do některých se vracíme méně. Po roce 2012 jsme se přestali koncentrovat výhradně na Petrov, tedy kostel s největší kapacitou, a pokud jsme tam vkládali nějaké produkce, tak jsme se snažili maximálně zohlednit akustická specifika katedrály: velmi dlouhý dozvuk, který je problematický, jakmile hrají žestě či bicí. Umožnilo nám to obrátit se k prostorům do té doby méně využívaným. Jsem moc rád, že jsme mohli vstoupit do prostor kostela sv. Josefa na Josefské ulici, který je komorní, ale právě proto jsme jej zvolili pro vůbec první koncert z řady produkcí pro sólový nástroj. V těchto intencích festival letos poprvé vstupuje do nového kostela na Lesné – se sólovým projektem klarinetisty Pavla Zlámala. Na to se moc těším.

Festival se jmenuje Velikonoční, ale už několikrát jsme zmínili, že trvá 14 dní, a tudíž začíná již v období Svatého týdne, Květnou nedělí. Projevuje se toto zalomení, tento liturgický předěl mezi dvěma obdobími, i v dramaturgii festivalu? Volíte uvedení skladeb skutečně striktně podle liturgie a dodržujete to, že se velikonoční díla hrají až po vzkříšení, nebo to z organizačních důvodů a možností účinkujících není možné?

Naopak, je to taková moje umanutost, kterou se snažíme dodržet, a jsem moc rád, že v tomto ohledu jsme i s Ondřejem Múčkou zajedno: maximálně respektujeme charakteristiku tohoto času. Je to stejné jako s půstem a svátkem. Proto, aby člověk mohl něco slavit, je nezbytné, aby se v oslavách neutápěl každý den. A čas liturgický je natolik charakteristický, zejména Svatý týden, je tam natolik ostrý zlom v okamžiku vzkříšení, vlastně největší možný kontrast v celém církevním roce, že by mi bylo líto nevyužít tento obrovský potenciál i v dramaturgii festivalu. Velikonoční svátky, resp. triduum a celý Svatý týden, jsou v liturgii časem natolik svrchovaným a mimořádným, že pro něj vzniklo obrovské množství textů i hudebních kompozic, a řada z nich je velice silná. Nemůžeme opomenout ani odvozená díla, jako je třeba ikonický text Stabat Mater, který pojednává o utrpení Kristovy matky pod křížem, ale není původně určen pro Svatý týden. Řada inspirací v liturgii a bohatství liturgických textů a s nimi souvisejících skladeb nám tedy velice dobře umožňuje zacházet s oním ostrým předělem.

Několikrát se mi stalo u různých interpretů, zejména těch renomovaných, že byli překvapeni snahami jejich vystoupení oktrojovat, že jim nedovolím ve velikonočním týdnu nějakou retrospektivu. Většinou to vysvětluju: „Nezlobte se, máme festival mezi dvěma konkrétními týdny a snažíme se dodržet tento ostrý liturgický šev.“ Něco jiného je liturgické mezidobí či letní produkce, kdy se dá zacházet s kontinuem liturgického času a průběhem roku, tady se snažíme naopak maximálně využít charakteristiky dvou týdnů kolem Velikonoc. Vysvětlím to na jiném příkladu: čas Svatého týdne a velikonočního týdne je natolik svrchovaný, že do něj liturgicky nepatří rekviem. Je to jedna z častých věcí, kterou musím vysvětlovat, že prostě v rámci velikonočního festivalu rekviem jako zádušní mše nemá své místo. Protože neměla své místo v liturgii, která je pro nás inspirací. Zní to možná trochu negativně, že někoho či něco vylučuji, a byť se takto zbavuju obrovského množství potenciálních skladeb na festival, tak v tom pozitivním pohledu připomínám, že právě pro Svatý týden vzniklo tak obrovské množství skladeb, že nebudeme hotovi za sto let, kdybychom v rámci festivalu chtěli uvést všechny.

Jakou máš zpětnou vazbu, jaké ohlasy sklízí tato dramaturgická přísnost? Chápou to účinkující i diváci? Dostaví se pak třeba zpětně i ocenění, nebo cítí jistou křivdu?

Nevím. Přiznám se, že ty negativní ohlasy se ke mně většinou nedostanou, spíš postřehnu ty pozitivní. Snažíme se, aby to nepůsobilo jako přísnost – to, co může vypadat na začátku jako omezení, je ve skutečnosti velké osvobození, protože se snažíme maximálně využít potenciál. Zase k tomu půstu – postíme se proto, abychom mohli slavit. Totéž platí i v hudbě, dodržujeme dříve fungující pravidla a inspirujeme se jimi, abychom mohli dát rozkvést a zaznít té hudbě, která se nejkrásněji potkává s daným časem a prostorem. Pro mne je pak největší odměnou, když někdo občas po koncertě přijde a říká, že to byl velký hudební a duchovní zážitek.

Toto je podle mne největší potenciál festivalu, koneckonců usilujeme o to, co nejvíc zúročit velkou výsadu, že v Brně je k dispozici velké množství kostelů, dodnes funkčních liturgických prostor, což v západní Evropě není tak úplně běžné. A do těchto liturgických prostor my můžeme vstupovat. Takto si třeba vybereme živý klášter, jehož komunita nám umožní koncertovat, někdy se i podílí na samotném průběhu či jsou alespoň přítomni. Nejsme u nich doma, nechováme se jako v obýváku, ale na návštěvě, je to vzájemný dialog, úcta k prostoru i vůči posvátnému. Nakonec i pro návštěvníky našeho festivalu, kteří v kostele nehledají přímo Boha, platí, že se s posvátnem můžou setkat skrze hudbu, která vznikla k poctě toho, který je zde přítomný.

Už jsme několikrát narazili na specifika letošního ročníku – čím bude letos Velikonoční festival duchovní hudby mimořádný?

Z mého vnitřního pohledu je mimořádné, že se nám podařilo seskládat a do programu promítnout co nejvíce z nachystaných projektů z předchozích dvou let. Víc než obvykle jsme pracovali s aspektem nutného, s tlakem vnějších okolností, neměli jsme naprostou dramaturgickou volnost. Na druhou stranu konečně budou po dvou letech uvedeny v rámci „temných hodinek“ kompletní responzoria pro Triduum Sacrum Carla Gesualda da Venosa v podání tří brněnských souborů. Také se na základě přátelských dialogů podařilo odhalit, že již nějakou dobu existuje skladba Pavla Zemka Nováka, kterou složil pro Martina Opršála, docenta brněnské JAMU. Opršál skladbu považoval za tak náročnou, že si ji nechával v šuplíku na nějakou mimořádnou příležitost. A teprve když jsem se ho ptal, jestli by byl ochotný ji provést na festivalu, odpověděl: „Vidíš, to je vlastně taková mimořádná příležitost.“ To jsou ty momenty, kdy se dialog propojí – já bych o té skladbě také nevěděl, kdyby mi o ní neřekl jiný kolega pedagog. Takže pořád se vracíme k tomu, že příprava festivalu je taková rozmluva, hledání – včetně toho, že festival záměrně vyhledává zapomenuté perly, ať už v duchovní či hudební rovině.

Zároveň ale třeba v závěrečném koncertu uslyšíme velice málo uváděné žalmy Antonia Vivaldiho – málo uváděné ne proto, že by byly tak nezajímavé, ale proto, že jsou provozně náročné, jsou určené pro dva sbory a dva orchestry. Kdybychom přiváželi jakýkoliv ansámbl mimo Brno, tak to překoná finanční možnosti festivalu, které jsou přece jen dost limitované. Ale díky tomu, že v Brně působí Czech Ensemble Baroque, se nám podařilo nastudování domluvit a jsem moc rád, že tato mimořádně provozně náročná produkce festival uzavře.

„Když se vše nádherně potká, je to mimořádná situace, stejně jako když nějaká skladba zazní poprvé, či po několika staletích.“

Vladimír Maňas
dramaturg Velikonočního festivalu duchovní hudby

Z čeho máš radost, že na festivalu zazní, a nenecháš si to ujít?

Měl jsem třeba velkou radost, když do Brna přijel francouzský Ensemble Discantus – přivezli program velikonočního týdne a vyměnili jsme si tehdy několik mailů, než jsem jim vysvětlil, že nechceme připomínku Kristova utrpení, které bylo představeno předchozími koncerty minulého týdne, a uprosil je, aby začali skutečně až Kristovým vzkříšením. Nakonec to akceptovali, ale já jsem nepřestal s „obtěžováním“, a dovolil jsem si zeptat se, zda by při vystoupení na Starém Brně v bývalém klášteře cisterciaček nebyly ochotné, jako ženská schola, světově renomovaná, zazpívat něco málo i z antifonáře Elišky Rejčky. Odepsali: „Ano, proč ne.“ A v tu chvíli se vše nádherně potkalo, to je potom mimořádná situace, stejně jako když nějaká skladba zazní poprvé, či po několika staletích. Nebo jako když zazní všechna responzoria přesně v těch dnech, které jsou jim určené.

Věnuješ se vědecké činnosti, přednášíš, sám vedeš sbor a působíš jako hudebník, do toho práce dramaturga velkého festivalu, o rodinných povinnostech nemluvě – takhle zvenčí to vypadá až fyzicky nemožné to zvládat. Jaký na to máš recept?

Mně naopak taková synergie všech těchto věcí, které jsou propojené, včetně sadu, kam můžu jít a sekat trávu nebo stříhat révu či stromy, přijde esenciální pro to, abych mohl učit. Se studenty se pak mohu bavit o těch skladbách, nad nimiž přemýšlím, můžu je do festivalu vtahovat atd. To, že některé věci dělám naráz a mohu si je třeba lidově řečeno osahat s naším sborem, mi umožní říct si, že ano, tohle je skladba, která stojí za nastudování, a uvažovat dále, kterého nejlepšího interpreta pro ni vybrat. Vše je propojeno dohromady, nevnímám to jako oddělené role, ale jako nezbytnou součást jednoho organismu. A vnímám jako veliké privilegium akademické dráhy, že umožňuje toto zdánlivé rozdvojení, že není nutné vše nacpat do tabulek s výkazy publikačních či uměleckých výstupů. Že se pořád počítá s takovou synergií, že i naše fakulta může takto vykročit k širšímu publiku. To vnímám jako privilegium i jako důležitou součást činnosti fakulty.

PhDr. Vladimír Maňas, Ph.D., je muzikolog, sbormistr, hudební dramaturg a organizátor hudebního dění nejen v Brně. Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy FF MU. Odborně se věnuje moravské hudbě a duchovním dějinám raného novověku. Vydal monografii věnovanou osobnosti a dílu Nicolause Zangia, hudebníka přelomu 16. a 17. století. Založil a řídí komorní sbor Ensemble Versus, který je součástí brněnského Ensemble Opera Diversa.

Chcete vědět víc?


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.