Pavlína Louženská
„Humanitní obory vás naučí poslouchat a vyprávět.“
Pavlína Louženská je nejen úspěšnou bloggerkou, ale především marketingovou manažerkou internetového obchodu s módou ZOOT. V jednom z předchozích rozhovorů se svěřila, že chybějící vzdělání v oblasti marketingu vnímá, pro někoho možná překvapivě, jako svoji výhodu. Za důležitější považuje znalosti týkající se rozmanitých oblastí lidského vědění i konání. Nezúžený pohled na realitu i možnost vstoupit do světa mnoha oborů jí nabídlo studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Vystudovala jste anglistiku. Co vás vedlo k volbě právě tohoto oboru?
Moje babička byla lingvistka, polyglotka, která ovládala sedm jazyků a odmala mě k nim vedla. Obzvlášť poté, co mi v pedagogicko-psychologické poradně dali papír, že se žádný kvůli dyslexii nikdy nenaučím. Fascinovalo mě čtení, na střední škole jsem četla přes dvě stě knih ročně, moje druhá volba byla komparatistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A máma si navíc přisadila, že je to perfektní obor, jak zůstat nezávislá a flexibilní, pokud budu chtít být jednou doma s dětmi.
Nakonec se ale pohybujete v jiném odvětví. Přineslo vám přesto studium anglistiky něco, co považujete za důležité pro svou profesní kariéru?
Naučila jsem se vyprávět příběhy, což využívám denně. Pochopila jsem, jak se staví pohádka, mýtus nebo román, a to má k reklamní kampani jen kousek. A osvojila jsem si i to, jak textu dobře porozumět a interpretovat ho nebo jak napsat srozumitelný a podložený článek. Také jsem se naučila organizovat si čas. Díky flexibilním rozvrhům jsem mohla začít hned v prvním ročníku pracovat a po dokončení školy jsem nemusela do životopisu vyjukaně psát sbírání jahod přes léto.
Společenské vědy se občas stávají terčem kritiky. Podle některých svých odpůrců ztratily význam, kontakt s praxí a produkují neuplatnitelné absolventy. Vaše kariéra sama o sobě dokládá, že se mýlí. Myslíte si, že má studium humanitních oborů v dnešní společnosti význam?
Rozhodně. Dává vám možnost udržet si přehled, hledat kontexty, a nacházet tak vlastní interpretace. Ptát se po zdrojích a jejich relevanci. Naučí vás vyprávět a poslouchat – to je jediné, co doopravdy potřebujete.
Fakult s podobným zaměřením je v České republice hned několik. Co podle vás činí právě Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity jedinečnou?
Na MU je skvělé, že můžete kombinovat předměty ze svého oboru i jiných tak, abyste ochutnali od každého něco. Měla jsem tak předmět o počítačových hrách, filmovou kritiku, politologii nebo rétoriku. A každý z nich mi dal neskutečně moc. Protože jen když vystoupíte ze své zóny, objevíte nová spojení a může vzniknout duha.
FF MU byla také skvělá při výběru oborových předmětů. Při studiu jsem se mohla věnovat moderní literatuře a vynechat detailní rozbory Beowulfa, které by mě čekaly na jiných univerzitách. Stejné to bylo i s tématem závěrečné práce: otevřené hlavy a flexibilita. Psala jsem o metodice výuky pomaturitního studia a byla to první akademická práce na toto téma. Moje výborná profesorka mi vyšla vstříc, abych mohla zkoumat neprobádané vody, a ještě k tomu na dálku ze studijního pobytu v Kolíně nad Rýnem.
Navštěvovala jste nějaký zajímavý předmět, případně objevila jste v nabídce kurz, který byste doporučila současným či budoucím studentům?
Kromě počítačových her? (směje se) Zbožňovala jsem skvělé vypravěče a jejich předměty, které možná nebyly nabité fakty, ale seděla jsem tam s otevřenou pusou od začátku do konce. A je jedno, jestli to byla moderní literatura, nebo lingvistika.
Jaká jste byla studentka?
Přechytřelá. Měla jsem pocit, že když mám za sebou pár let lektorské praxe, prestižní gymnázium, trvalý pobyt v Praze a fotografickou paměť, tak vím o všem všechno. A mizerná. Pracovala jsem celé studium a i kvůli tomu jsem nedokončila magisterské studium. Vrátila jsem se do školy před pěti lety na Fakultu informatiky, na kurz, který vedla Sandra Kumorowski, a to už bylo všechno jinak: většího šprta byste nenašli. Všechno na čas, perfektně rešeršované a out-of-the-box. Přesně tak, jak o tom profesoři tajně sní. Aspoň myslím.
Školu jste dokončila v roce 2009. Co se vám dneska vybaví, když se řekne studentská léta?
Společné bydlení se čtyřmi spolužáky-kluky sto metrů od školy: dodneška Tomáše, Petra, Juraje a Luboše nade všechno zbožňuji. Už za to peklo, které jsem jim dokázala občas ze života udělat. Noci v nonstop studovně na lékařské [fakultě – pozn. redakce] a první kafe cestou domů do postele. K2 na kolejích. A spolužáci a spolubydlící se zvláštními přezdívkami, přízvuky a koníčky. Den, kdy mi Monika řekla, že „rožni“ nesouvisí s grilováním. Sto a jedna taktik, jak zatajit, že jsem z Prahy. Knížky, které jsem díky povinné četbě objevila. Kouření v okně na Komárově, když dole na hřišti kluci hráli fotbal bez triček. Rozjezdy. Erasmus v Německu, který mě seznámil s Noamem Chomským. Gramatický dril a Czenglish, které mi dodneška zní v hlavě. Praxe v TomKat školce. Pocit vítězství, když jsem dostala z eseje za A. Brno.