Proměny a konstanty Helfertova psaní o Janáčkovi
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2016 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Musicologica Brunensia |
| Citace | |
| www | https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/136152/1_MusicologicaBrunensia_51-2016-2_22.pdf?sequence=1 |
| Klíčová slova | Helfert; Janáček; reception of music; discourse analysis; writing (écriture); music criticism; methodology of music history; conceptions of history; |
| Popis | Studie se zabývá vývojem psaní Vladimíra Helferta o Leoši Janáčkovi v období let 1911–1939 a předkládá výsledky diskursivní analýzy Helfertových textů (jak hudebně-kritických, tak historiografických) o Janáčkovi. Až do začátku první světové války Helfert ve svých textech Janáčka ignoroval: byla to doba „bojů o Dvořáka“, v nichž Helfert stál na straně Zdeňka Nejedlého. První text o Janáčkovi napsal Helfert v roce 1915, ale teprve s příchodem do Brna v létě 1919 o něm začal psát příznivěji. Proměna jeho psaní nastala v roce 1920, kdy Helfert transformoval některá dřívější konceptuální negativa na pozitiva. Po janáčkovském výročním festivalu v roce 1924 Helfert začal psát o Janáčkovi pravidelněji a systematičtěji, a okolo roku 1925 se v jeho psaní začala vyjevovat koherentní kritická koncepce Janáčka; v mnoha ohledech byla podobná Nejedlého koncepci Velkého českého skladatele. V následujících letech Helfert dále rozvíjel tuto koncepci a postupně začal uznávat Janáčka jako klasickou postavu moderní české hudby; tento proces vyvrcholil v prvním dílu nedokončené janáčkovské monografie z roku 1939. Základními rysy Helfertovy janáčkovské koncepce jsou: (1) organicistní pojetí Janáčkova uměleckého vývoje a vřazení Janáčka do organického vývoje moderní české hudby; (2) kontrapozice Janáčka a jiných velkých českých skladatelů a pojetí Janáčka coby naprosté individuality; (3) uznání některých negativ Janáčkova hudebního myšlení jako specifických kvalit (ne-konstruktivnost, aforističnost, rapsodičnost, těkavost, elementárnost, rytmická uvolněnost); (4) Janáček jako zcela nový, revoluční typ skladatele; (5) charakterová identita Janáčkovy osobnosti a hudby; (6) Janáček jako primárně vokální a dramatický skladatel; (7) Janáček jako beethovenovský genius; (8) mýtus o věčně mladém Janáčkovi; (9) Janáček jako bytostný realista, tudíž anti-romantik; (10) zdůrazňování Janáčkových rusismů a slovanskosti. |