Proč je pro společnost důležitá soudržnost? Snadněji čelí vnějším hrozbám

Ohrožení lidé přirozeně tíhnou k vzájemné spolupráci a soudržnosti. Takové jsou závěry výzkumníků z Laboratoře pro experimentální výzkum náboženství (LEVYNA) při Ústavu religionistiky na FF MU. V šesti zemích z odlišných koutů světa zkoumali, jak různé podoby ohrožení ovlivňují vznik sociálních pout. „Hrozba v lidech aktivuje sociální procesy vedoucí k přirozené snaze sblížit se s ostatními,“ vysvětlil religionista Martin Lang.

10. 1. 2022 Patrik Švec

Foto: Eva Kundtová Klocová

Soudržnost lze v posledních měsících nejen v tuzemském prostředí pozorovat častěji než kdy dříve: mimo jiné v souvislosti se stále trvající pandemií nebo třeba ničivým tornádem na jihu Moravy. Co vás konkrétně vedlo ke zkoumání tohoto společenského jevu?

Chtěli jsme zjistit, jak na sociální soudržnost působí hrozba mezinárodního terorismu, respektive ohrožení jinou skupinou, a také hrozba přírodní katastrofy. Zároveň jsme chtěli sledovat, jak se lidé, kteří nejsou žádnému ohrožení vystaveni, přirozeně sdružují. Zajímalo nás, co vlastně sociální soudržnost znamená na behaviorální úrovni, jak se projevuje a buduje. Jak se dosud neznámí lidé začnou sbližovat a budovat mezi sebou sociální pouta. Navázali jsme na řadu existujících výzkumů, z jejichž závěrů plyne, že spolu lidé v nebezpečných situacích více spolupracují a častěji se sdružují do skupin. Chtěli jsme proto ověřit, jestli k tomu skutečně dochází a jestli to jsme schopni simulovat v laboratoři.

Potvrdil se váš předpoklad? Vede vnější hrozba k větší mezilidské soudržnosti?

Myslím, že ano. Důležité je ale říct, že to, jak na koho hrozba působí, je ovlivněno mnoha faktory. Kupříkladu hrozba mezinárodního terorismu aktivizovala zejména muže, u kterých jsme pozorovali větší fyzickou aktivitu při řešení hrozby. Koresponduje to s teoriemi evoluční psychologie, které se snaží vysvětlit, proč se válečných konfliktů účastní především muži.

Je s ohledem na to možné říct, že se podařilo potvrdit obecný úzus o něžnosti ženského pohlaví?

Nemyslím si. Naopak jsem přesvědčen, že výzkum něco takového ani nenaznačuje. Sledovali jsme rozdíly mezi pohlavími, přičemž se ukázalo, že vnější hrozba sice aktivizovala obě pohlaví, ale u mužů byl ten efekt silnější. Tady je však důležité zdůraznit, že jsme sledovali široké vzorce. Samozřejmě, že mnohé ženy byly aktivnější než někteří muži. Naše závěry proto vycházejí z toho, jak obecně hrozba působila na asi osm stovek lidí, kteří se účastnili výzkumu.

Hrozba terorismu vyvolala silnější odpověď u mužů. Jaký efekt jste pozorovali v souvislosti s hrozbou přírodní katastrofy?

Podobně jako u hrozby terorismu: nicméně v tomto případě byl efekt u mužů i žen zvýšený obdobně.

Jak se vlastně zkoumá něco tak abstraktního jako sociální soudržnost?

Využili jsme k tomu zařízení, které se jmenuje sociometrický badge (na titulní fotografii, pozn. red.). Vyvinuli ho kolegové z Massachusetts Institute of Technology v USA. Jedná se o digitální zařízení velikosti chytrého telefonu. Každý z účastníků výzkumu si zařízení zavěsil na krk, díky čemuž jsme dokázali zaznamenávat, jak se od sebe lidé vzdalují nebo jak synchronizují své pohyby. Jak se na sebe dívají, jak dlouho na sebe mluví či jestli se v tom střídají. Umožnilo nám zachytit komplexitu sociální interakce.

„Kultury jsme vybírali jednak podle pragmatických možností, jednak aby také reprezentovaly širší kulturní diverzitu.“

Martin Lang
religionista

V každé zemi jsme do laboratoře pozvali čtveřice lidí a náhodně je rozdělili do tří skupin. V jedné četli článek o konferenci zabývající se hrozbou mezinárodního terorismu, v další o konferenci týkající se hrozby přírodní katastrofy a poslední skupina četla text o konferenci na nezajímavé téma. Úkolem každé skupiny bylo vybrat reprezentanty státu, kteří je budou na konferenci zastupovat.

Takže čtveřice vybírala reprezentanta ze svého středu?

Vybírali ze seznamu šesti předem připravených kandidátů. Každá osoba v jedné skupině měla o kandidátech jiné informace, které se navzájem doplňovaly. Cílem bylo stimulovat skupiny k interakci a sdílení informací. K rozhodnutí jim také měly pomoct různé materiály rozmístěné po laboratoři. Na výběr kandidátů měly skupiny dvacet minut a právě během těchto dvaceti minut jsme měřili proces vytváření sociální soudržnosti.

Výzkum jste realizovali v šesti různých zemích po celé planetě. Zaujalo mě, že jsou vcelku dost vzdálené od středoevropského prostoru. Proč?

Hypotézu jsme chtěli testovat napříč kulturami, abychom předešli tomu, že výsledky získané v jednom kulturním prostředí budou generalizovány pro celé lidstvo. Kultury jsme vybírali jednak podle pragmatických možností, jednak aby také reprezentovaly širší kulturní diverzitu. Konkrétně jsme zvolili Brazílii, Španělsko, Mauricius, Singapur, Nový Zéland a Japonsko.

Martin Lang se svým týmem do výzkumu zahrnul celkem šest zemí: Brazílii, Japonsko, Mauricius, Nový Zéland, Singapur a Španělsko

Když jsem nad výzkumem přemýšlel, vnímal jsem na jedné straně v mnohém solitérní Čechy, na druhé straně pak Američany, kteří na mě působí spíše familiárně, tudíž bych u nich čekal větší tendence ke spolupráci. Předpokládal jsem, že jste srovnávali třeba tyto dvě skupiny.

Toto samozřejmě můžeme předpokládat také u populací, které jsme do výzkumu zahrnuli. Když třeba srovnáme, jak se k sobě přibližovali lidé ve Španělsku a Japonsku, tak vidíme předpokládané rozdíly. Je to jeden z důvodů, proč výzkum zahrnuje širokou kulturní variabilitu. Efekt, který jsme testovali, by však měl být přítomný jak v populacích, které jsou zvyklé na značnou proximitu, tak také v těch, kde je tradičně žádoucí od druhých udržovat určitý odstup.

Jaké největší rozdíly jste mezi lidmi z různých zemí zaznamenali?

Singapur byl v mnoha ohledech výjimečný – lidé se k sobě přibližovali nejméně, ale na druhou stranu vyjadřovali největší ochotu za svoji zemi bojovat. Musím ale podotknout, že náš vzorek nebyl reprezentativní, proto na základě našich dat nelze říci, že jedna kultura je soudržnější než druhá.

„Konflikt nebo ohrožení lépe překonají ty skupiny, které se dokážou semknout. To je v lidech zakořeněné, protože je to evolučně výhodné.“

Martin Lang
religionista

Lidstvo se téměř dva roky potýká s pandemií a v mnoha zemích včetně Česka lze sledovat poměrně silné projevy soudržnosti. V té souvislosti se nabízí otázka, jestli je to odraz nějakého dominového efektu, nebo spíše určitých vrozených predispozicí. Zabývali jste se i tímto?

Myslím, že správná odpověď je obojí. Určitě na tom má podíl lidská přirozenost. Evoluční teorie predikují, že konflikt nebo ohrožení dokážou lépe překonat ty skupiny, které se dokážou semknout. Tato tendence je v lidech zakořeněná, protože je evolučně výhodná. Na druhou stranu nemusí být nutně výhodná pro každého jednotlivce: na jeho rozhodnutí zapojit se do skupinové činnosti může mít vliv i okolí. Ať už je to věk nebo společenská prestiž lidí, se kterými se stýká. Člověk se pak snaží přebírat jejich chování. Tomuto tématu se věnují další výzkumníci v naší laboratoři.

Z toho vlastně vyplývá, že s lidmi lze v otázce soudržnosti do určité míry manipulovat…

Domnívám se, že ano. Záměrným vyvolání pocitu ohrožení se mohou lidé snažit ovlivnit chování druhých určitým směrem. V našem výzkumu jsme to však nezohledňovali.

Když se vrátím na začátek, zmínil jste, že vaším cílem bylo odhalit, jak funguje proces budování sociálních pout. K čemu jste nakonec došli?

Data naznačují, že hrozby aktivují proces vytváření sociální soudržnosti: lidé, kteří hrozbu pociťovali jako významnější, k sobě například byli blíže a více napodobovali své pohyby. To je v souladu s podvědomou snahou sblížit se s jinými lidmi. Nicméně je potřeba říci, že se jedná o jeden z prvních výzkumů, který se procesem budování sociální soudržnosti zabýval na podvědomé úrovni. Je tak úkolem dalších výzkumů, aby tato naše tvrzení ověřily.

Mgr. Martin Lang, Ph.D., působí jako odborný asistent v Laboratoři pro experimentální výzkum náboženství (LEVYNA) při Ústavu religionistiky na FF MU. Ve své práci mj. zkoumá evoluci rituálního chování a vztah mezi úzkostí a rituálem.

Chcete vědět víc?

Osobní web Twitter

10 let LEVYNY: Překračujeme hranice disciplín, univerzit i států

Rozhovor se současným vedoucím výzkumného centra LEVYNA při příležitosti desátého výročí založení pracoviště Mgr. et Mgr. Radkem Kundtem, Ph.D. Ptal se Ondřej Krajtl.

Co se skrývá pod názvem LEVYNA?

LEVYNA (akronym Laboratoře pro experimentální výzkum náboženství) je výzkumné centrum působící pod Ústavem religionistiky FF MU. Definuje nás týmová práce v naturalistickém teoretickém rámci a věříme v přínos kombinování expertíz přírodních a humanitních věd. „Experimentální výzkum“ v názvu odkazuje k experimentální manipulaci, která je naší hlavní metodou pro zkoumání toho, co nás zajímá (náboženského chování a náboženských představ). Typ otázek, které si klademe, často vyžaduje mezikulturní srovnávání dat získaných jak v terénu, tak v laboratoři, většinou za použití behaviorálních a fyziologických měření.

Interdisciplinarita, na kterou narážíte, je na mezinárodní i domácí vědecké scéně často skloňovaným slovem. Horší je to už s jejím převáděním do praxe. Jak se to podařilo vám?

Obecně platí, že čím komplexnější je výzkumná otázka, tím komplexnější metody jsou potřeba k jejímu zodpovězení. U některých komplexních otázek může být nejlepším možným řešením kombinace několika metod a většina našich výzkumných otázek patří právě do této skupiny. Každý, kdo se o interdisciplinaritu upřímně pokoušel, může dosvědčit, že její úspěšná realizace je velmi náročná. Osvědčilo se nám, že chápeme interdisciplinaritu jako anti-disciplinaritu. Zaměřujeme se především na otázku/problém, který chceme řešit. Trik je naučit se v počáteční fázi výzkumného procesu aktivně překračovat disciplinární hranice, které někdy mohou mít nezamýšlené a neřízené tendence kostnatět a umrtvovat kreativnost svých nositelů. Podobně se nám osvědčilo naučit se přehlížet hranice univerzit a států při výběru spolupracovníků.

„Mimo jiné zkoumáme, jestli náboženství podporuje ochotu spolupracovat s geneticky nespřízněnými anonymními jedinci.“

Radek Kundt
vedoucí výzkumného centra

Jakým výzkumným otázkám se tedy v současnosti věnujete?

V laboratoři máme čtyři etablované výzkumné linie. V první z nich řešíme vztah úzkosti a ritualizovaného chování: zajímá nás, jak situace vyvolávající nejistotu vedou lidi k preventivním opatřením, kterými se snaží znovu nabýt pocit kontroly. Snažíme se zjistit, jestli lidé vykonávají stereotypní a předvídatelné behaviorální a verbální vzorce, jako jsou rituály, proto, aby zvýšili schopnost předvídat své vlastní vnitřní stavy.

Ve druhé linii řešíme vztah náboženství a vnitroskupinové spolupráce: zkoumáme, jestli náboženství podporuje ochotu spolupracovat s geneticky nespřízněnými anonymními jedinci, případně jaké konkrétní technologie ke stabilizaci rizikové koordinace náboženství používá.

Ve třetí linii jdeme do hloubky evoluce i mechanismů jedné z těchto technologií: k rituálnímu chování přistupujeme jako ke komunikační platformě, skrze kterou se lidé dokážou spolehlivě informovat o oddanosti skupinovým normám. Obcházejí tak nedostatky plně symbolických komunikačních forem jako je např. jazyk, kde je velkým problémem, že lhát je velmi jednoduché, v porovnání s rituálem, který např. obsahuje prvek bolesti, to lidi nic nestojí.

Poslední linie se zaměřuje na koevoluci náboženství a morálky: řešíme, jestli některé mentální modely bohů (např. moralizujících, trestajících, vševědoucích) ve výsledku regulují lidské sociální chování více nebo jinak než ostatní modely. Také se zabýváme tím, jaké socio-ekologické faktory se podílejí na jejich vzniku.

„Obrovským přínosem pro nás byl Dimitris Xygalatas, který nás nadchnul svým pracovním nasazením, inspiroval svojí vizí experimentální antropologie a vyléčil z provincialismu.“

Radek Kundt
vedoucí výzkumného centra

Na podzim 2021 jste oslavili deset let své činnosti. Práce z vaší laboratoře patří k nejcitovanějším z fakulty a získaly už ohlas např. v BBC, TIME Magazine nebo National Geographic. Jaká byla cesta k tomuto úspěchu?

Faktorů bylo víc, než by tu prostor dovoloval popsat. LEVYNA původně začínala jako tříletý edukační projekt financovaný v rámci OPVK, který společně napsalo několik nadšených doktorandů a doktorandek, kteří se chtěli pod vedením zahraničních odborníků vzdělat v nejnovějších metodách kognitivní vědy o náboženství. Hned od počátku jsme měli velké štěstí v otevřeném přístupu Ústavu religionistiky k takovéto iniciativě. Druhým šťastným bodem byla osobnost vedoucího LEVYNY v letech 2011-2014, Dimitrise Xygalatase, který nás nadchnul svým pracovním nasazením, inspiroval svojí vizí experimentální antropologie a vyléčil z provincialismu, který jinak stále sužuje příliš mnoho oblastí české vědy. Posledním faktorem, který zmíním, bylo vytvoření hlubokých vazeb se všemi zahraničními experty, kteří sice pocházeli z mnohem větších a renomovanějších oborů (např. kognitivní a experimentální psychologie, lidská behaviorální ekologie, antropologie), ale byli i tak ochotni nejen trpělivě předávat svoji expertízu při našem tréninku, ale i učit se na oplátku od nás expertízu religionistickou.

Jaké máte plány pro dalších deset let činnosti?

Ideálně bychom rádi rozšířili tým o několik zahraničních postdoků a uspěli v grantových žádostech, které by pomohly financovat nákladné simultánní testování jednotných experimentálních designů v různých kulturách světa pokrývajících různé typy sociálního uspořádání a získávání obživy.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.