Soft skills : k problematice metodologie umění nových médií
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2012 |
| Druh | Konferenční abstrakty |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | V posledních letech můžeme sledovat zvyšující se zájem teoretiků nových médií o metodologické nástroje, které užívají. Definice nových médií jako programovatelných médií pracujících v reálném čase, která se rozšířila diskurzem softwarových studií, oslabuje autoritu dosud převládajícího metodologického arzenálu využívajícího jazyk filmových studií, literární vědy nebo studií vizuální kultury. Z hlediska filmových studií se nová média jeví jako znovu vynalezený film (L. Manovich). Aplikace post-strukturalistické literární teorie na povahu díla (a jeho recepce) v prostředí digitálních a síťových médií vede k přesvědčení, že jde o dokonalou symbiózu a naplnění vizí o smrti autora a posílení role interpreta (G. P. Landow). Z pozice teorie vizuálních kultury se nová média dávají poznat skrze ontologii digitálního obrazu, jako jedno velké simulakrum, falešný obraz, využívající různé strategie simulace svého vztahu k realitě (J. D. Bolter, R. Grusin, J. Baudrillard). Chápání informačních technologií jako programovatelných médií nás vede spíše ke zdůraznění vazeb mezi uměním nových médií a živým uměním druhé poloviny 20. století. Pozornost se obrací k procesuálnosti, participatornímu způsobu recepce a dvojí existenci novomediálního díla, jako skriptu (scénáře, návodu, programu, algoritmu, softwaru, nebo dokumentace) a jeho (opakovanému) provedení (performance). Ve svém příspěvku představím aktuální debatu o zvláštnostech metodologie umění nových médií (E. Shanken, H. Jenkins, M. Fuller), která svědčí o potřebě teoretiků nových médií vyhledávat nebo nově formulovat specifické metody výzkumu umění nových médií a tímto způsobem tematizovat otázku umění nových médií jako samostatné vědní disciplíny. |