Making use of tian in early Chinese thought
| Název česky | Použítí termínu tian ve starověkém čínském myšlení |
|---|---|
| Autoři | |
| Rok publikování | 2024 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Protiklad tian (v různých kontextech překládaný jako „nebe“ nebo „příroda“) a ren („člověk“, „člověk“) v moderních výkladech čínské filozofie je zatížen konotacemi pocházejícími ze západních filozofických paradigmat, zejména protikladem příroda - kultura (a dále: transcendence - imanence tian, zda je tian božstvem nebo přírodní silou atd.). Na druhou stranu ve výkladech, které staví do popředí čínskou (konfuciánskou) perspektivu, je tento termín stejně zamlžen zdánlivě ustáleným pojetím „jednoty nebe a člověka“ (tian ren he yi). Tento článek se zaměřuje na ty případy v raných čínských textech, kde tian zjevně znamená něco jako „příroda“ - procesy a síly, které jsou mimo lidskou kontrolu, ale nejsou přístupné obětem nebo jiným rituálním/náboženským praktikám, většinou převzaté z Xunzi, Zhuangzi a několika dalších textů. Příspěvek tvrdí, že v raných čínských textech není typickým účelem, kterému dichotomie tian - ren slouží, ani tak snaha o vytvoření dvou jasně ohraničených oblastí „příroda“ - „kultura“ nebo „harmonie“ mezi nimi. Článek čte analyzované úseky spíše jako lidské hledání nejefektivnějších způsobů využití „přírody“ (tian) v předpokládané společné sféře bytí. Analyzované úseky textů jsou čteny jako různé pokusy nabídnout řešení hádanky: Jak využít to, co je v podstatě mimo lidskou kontrolu (bez uchýlení se k zavedeným rituálním praktikám). |