Les modeles identitaires et la littérature autochtone du Québec
| Název česky | Identitární modely v quebecké literatuře původních národů |
|---|---|
| Autoři | |
| Rok publikování | 2024 |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Postava amerického indiána figuruje v literárních textech počínaje hrou Marca Lescarbota Le Théâtre de Neptune (1606) a pak epizodicky, přesto významně, zasahuje do her Antoina Gérin-Lajoie Le Jeune Latour (1844) a Louise-Honoré Fréchetta Papineau (1880). Avšak až román Ashini (1960) Yvese Thériauta a díla autorů padesátých a šedesátých let - Gabrielle Royové, Leonarda Cohena a Jacquesa Ferrona - otevřely quebeckou literaturu otázce jinakosti, a to ještě předtím, než na literární scénu vstoupili domorodí autoři a byly publikovány první kritické práce na toto téma. Literární tvorba aborigenních autorů je nyní dostatečně početná a reprezentativní, aby vyvolala otázku identity, sebepojetí a jinakosti. Právě tuto otázku zkoumáme s odkazem na identitární modelaci, kterou na quebeckou společnost aplikoval Gérard Bouchard (2001) a kterou jsme přizpůsobili analýze literárních textů (Kyloušek, 2009). Zatímco Bouchardova typologie quebecké identity - od protonárodní po postmoderní - zahrnuje více než dvě století, typologie, kterou můžeme analyzovat v případě aborigenních autorů, představuje specifickou kondenzaci tří desetiletí. Jedná se o přenos? O indukci vnucené většinou menšině? Nebo je to univerzální jev, který provází veškerou vznikající literaturu? Zamyšlíme se nad texty několika aborigenních autorů - Jeana Sioui, Romeo Saganashe, Myry Cree, Michela Jeana, Naomi Fontaine, Natashi Kanapé Fontaine - ve snaze uchopit obraz druhého a sebe sama, který autoři do svých textů promítají. |