Vážení přátelé, kolegové a kolegyně,
byl jsem vyzván, abych řekl pár slov o významu humanitních věd dříve a nyní. Pokusím se o to, ač pro tento úkol nejspíš nejsem ten nejpovolanější. Skutečnost, že to byly humanitní vědy, které připravily na jejich úkol všechny naše obrozence i zakladatele novodobého československého státu, asi nemusím příliš připomínat. Ale možná je dobré připomenout, že to byly právě a téměř výhradně filozofické fakulty z Prahy, Brna a Olomouce, které vedly studentské stávky a protesty v roce 1989, a přispěly tak lvím podílem k pádu komunismu. Humanitní vědy totiž svět měnily. Ne vynálezy, které jsou výsledkem vzdělanců z přírodovědných a technických věd, bez nichž by to pochopitelně nešlo, ale rozvojem kritického myšlení a požadavkem univerzálnosti lidských práv a rovnosti lidí i jejich kultur. Tím se staly základními aktéry vývoje nejen evropských společností až do stavu, ve kterém se nyní nacházejí. Tedy společností řekněme svobodných, stojících, doufejme, stále ještě na demokratickém principu a ctících práva všech svých občanů.
Tím se ale role humanitních věd v dějinách nevyčerpala. Poukazovat, či dokonce vychovávat k respektu k těmto hodnotám, tak aby nebyly zkresleny a využívány k utilitárním sobeckým cílům, je nekončící proces, nabývající na významu právě v okamžicích, kdy společnost čelí krizím. A je to právě přístup filozofie a obecně humanitních věd, jenž usiluje mimo jiné také o hledání odpovědi na otázky po celku lidské zkušenosti ve světě a jeho smyslu, odpovědi, které ostatní vědecké poznání, rozdělené do jednotlivých vědních oborů, nenabízí a ze své podstaty ani nabízet nemůže. Společnost díky humanitním oborům získává potřebnou perspektivu, která jí schází v situaci, kdy se vědecký svět čím dál tím více specializuje. Na jedné straně se totiž vědě zaměřující se na analýzu jednotlivých součástí světa daří dospívat k dosud nepředstavitelné hloubce poznání s ohromným dopadem na kvalitu našich životů, na druhou stranu se ale rozděleným vědám navzdory zvýšenému úsilí o interdisciplinaritu nedaří nabízet porozumění celku žité skutečnosti, současnosti i minulosti. Důsledky tohoto poznání v době, kdy vstupujeme do světa, v němž velké ideologické koncepty zkrachovaly či krachují a je nutné hledat nový eticko-morální rámec, jiný než jen ten určovaný viděním světa prizmatem peněz, efektivity a růstu HDP, jsou neblahé.
Bez schopnosti usilovat o komplexní pohled na společenské, hospodářské, technologické, ekologické a jiné problémy, bez schopnosti chránit naše kulturní dědictví, ale také vidět svět plný jinakostí, bez schopnosti porozumět jiným kulturám a společnostem, ale také tváří v tvář umělé inteligenci a robotizaci či změnám způsobeným globálním oteplováním a všech krizí s tím spojených, a se ztíženou možností předávat tyto poznatky mladé generaci, což je primární úkol humanitních věd, nebudeme mít sebevědomé občany. Zanedbávat humanitní vědy, podceňovat jejich roli ve společnosti, a dávat to najevo i neadekvátním ohodnocením těch, co se jimi zabývají, tedy znamená navracet se minulosti ne tak dávné. Do minulosti, v níž bývalý režim, právě proto, aby co nejvíce ztížil přístup ke všem těmto adekvátním informacím a mohl tak lépe prosazovat svou jedinou dogmatickou pravdu, držel humanitní vědy pod krkem, a to jak tvrdým a na vzdělání nezávislým výběrem pro sebe těch nejvhodnějších kádrů, tak mizerným ohodnocením těch zbývajících. Podceňovat roli humanitních věd ve společnosti ale také znamená vydávat se všanc velmi pravděpodobnému riziku, že v ne tak vzdálené budoucnosti začne společnost upadat do osidel technokratické autokracie, případně se bude rozpadat do uzavřených a proti sobě útočících skupin, ovládaných parciálními a často neprůhlednými zájmy takzvaných elit, jak ostatně již leckdy můžeme vidět.
A to přece nechceme. Náš hlas proto musí být slyšet. Naše vědy proto musí mít možnost sebevědomě a hrdě vzdělávat hrdé a sebevědomé učitele, učence a kulturní pracovníky, kteří se budou schopni všem těmto novým výzvám postavit a nesloužit jen utilitárním cílům politických elit. A to nejde bez respektu k nim a bez adekvátního ohodnocení těch, kteří se jimi zabývají.