PROJEKT NORSKÝCH FONDŮ NA MASARYKOVĚ UNIVERZITĚ

Vztahy české kultury s norskou je možno sledovat v řadě dimenzí. Na prvním místě bude asi zrcadlo překladů norských autorů do češtiny a naopak. Seznam norských  románů, povídek, ale i divadelních her nebo lyrických sbírek je v češtině unikátní a sahá od dob Henrika Ibsena až podnes. Čeští autoři nebyli zdaleka tolik překládáni do norštiny, tato asymetrie přetrvává až do současnosti.

Další norsko-českou stopou jsou osudy konkrétních lidí, kteří přišli do Norska, aby zde našli nový domov a možnost svobodného osobního rozvoje. Takovým příkladem je paní Milada Blekastadová, významná překladatelka a stavitelka mostů mezi oběma kulturami. První vlna politické emigrace se datuje po převratu v roce 1948, hlavní představitelkou je paní Anna Kvapilová, osobní přítelkyně Milady Horákové. Druhá vlna emigrace následovala o dvacet let později – po sovětské okupaci  a komunistické normalizaci. V Norsku působili naši krajané v oblasti výtvarného umění (Jan Kristofori), hudby (Jiří Hlinka), divadla (Luboš Hrůza) a literatury (Michael Konůpek), ale i v mnoha dalších oborech jako je kupříkladu veterinární lékařství.

Náš projekt mobility, který probíhá v rámci tzv. norských fondů (Norway and EEA Grants) nese název: „Aktivní občanství v historii a současnosti.“ Projekt je zaměřen na zdokumentování  úplně první emigrantské vlně, která je v Čechách zatím prakticky neznámá. Před druhou světovou válkou se prostřednictvím tzv. Nansenovy nadace dostalo do Norska přes dvě stě občanů Československa, dospělých a dětí. O koho šlo? Jejich sociální a věkové složení bylo velmi pestré – od movitých podnikatelů přes nemajetné intelektuály až po malé děti. Místem jejich původního bydliště byla Praha, Brno, Bratislava, ale také malé vesnice v pohraničí. Ve kterém období se do Norska dostali? To můžeme určit celkem přesně, bylo to v období mezi okupací Československa a okupací Norska, tedy mezi 15. březnem 1939 a 9. dubnem 1940. Jejich osudy byly skutečně rozmanité: někteří přežili válku v neutrálním Švédsku, většina byla deportována do koncentračního tábora, mnozí z nich zahynuli.

Naším záměrem bylo postavit otázku obráceně: kdo byli ti, kteří v Nansenově pomoci působili a aktivně se podíleli na záchraně Čechoslováků, jež se prakticky přes noc octli ve vlastní zemi v ohrožení života? Jaký je profil těch osobností, kteří pomáhali finančně (Nansenova nadace nevybírala od uprchlíků peníze, ale sama dávala finanční garance norskému státu) i osobní účastí a riskovali přitom vlastní život a svobodu? Jaká byla osobní motivace pomáhajících, jejich kulturní zázemí, jejich pojetí aktivního občanství a demokratické společnosti vůbec? V jaké situaci se tehdy nacházelo Norsko politicky a kulturně? Jakými nástroji si norské kulturní prostředí dodnes uchovává paměť na tuto fázi svých dějin? Která muzea, kulturní instituce a NGO dnes na tradici humanismu a aktivního občanství navazují?  A které otázky, témata, problémy dnešní Norsko řeší, o čem diskutuje a které hodnoty vyznává? Existují paralely v historickém pohledu norském a českém? A jak jsou využívány možnosti otevřeného dialogu mezi oběma zeměmi?

Tyto cíle jsou evidentně dlouhodobého charakteru, ale v rámci projektu mobility budeme zpracovávat portréty následujících osobností:

Norský architekt Odd Nansen, syn slavného polárníka a zakladatel organizace, která byla během války nacisty zakázána. On sám byl dva roky vězněn v Sachsenhausenu.

Sekretářka  Nansenovy nadace, paní Tove Filseth Krabbe Tau, pobývala v Praze opakovaně, mimo jiné i ve dnech vyhlášení protektorátu. Pro své občanské aktivity byla vyšetřována a musela odejít do švédského exilu.

Paní Sigrid Heliesen Lundová, která měla na starosti záchranu dětí, které na podzim 1939 sama doprovázela z Prahy do Oslo. Příslušníci její rodiny byli uvězněni, ona sama musela uprchnout do Švédska.

Norský básník Hans Børli nebyl přímo zapojen v Nansenově nadaci, ale využíval důvěrnou znalost prostředí u švédských hranic k převádění politických a rasových utečenců z Norska do Švédska.

Lékařka Nic Waal spolupracovala s Nansenovou nadací a podílela se na tajné  evakuaci a záchraně dětí z židovského dětského domova v Oslu, mezi nimiž byly i děti z Československa.

Absolvent Masarykovy univerzity, lékař Leo Eitinger, se dostal do Norska díky Nansenově nadaci. Dnes patří k nejznámějším osobnostem s českými kořeny, kteří našli útočiště v Norsku, mimo jiné i pro svůj výzkum dlouhodobých psychických následků přeživších obětí Holocaustu.

Dílo architekta Otto Eislera je spjato s Brnem. Do Norska se v roce 1940 dostal až po opakovaných výsleších na brněnském gestapu a věznění na Špilberku. Při pokusu o překročení hranice do Švédska byl zajat, mučen a deportován do Osvětimi. Prošel pochodem smrti, podařilo se mu přežít. Po válce se vrátil do Brna.

Edgar Brichta pocházel ze Slovenska, do Norska se dostal v devíti letech prostřednictvím Nansenovy nadace. Pobýval u několika pěstounských rodin. Po válce odešel pátrat po své rodině na Slovensko a pak se odstěhoval do Severní Ameriky, kde pracoval jako lékař.

Mnozí z uvedených osobností se navzájem znaly, mnozí se setkávali v rámci občanských aktivit i po válce. Záměrem projektu je zdokumentovat jejich osudy prostřednictvím práce v knihovně a archivu Židovského muzea v Oslo, ale také prostřednictvím přímého svědectví pamětníků, pokud je to vůbec s odstupem bezmála osmdesáti let možné. Studenti jsou přesvědčeni, že během dvoutýdenní stáže v Oslo získají unikátní příležitost dovědět se o historii a současnosti Norska podstatně více, než by jim umožnila běžná výuka na programu Norský jazyk, literatura a kultura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Mnozí z nich plánují využít výstupy z projektu jako inspiraci pro svou budoucí překladatelskou činnost a především pro psaní diplomových prací.

Miluše Juříčková, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Aktuální informace na  http://phil.muni.cz/citizenship